Něco málo o dětství

„Všichni dospělí byli dětmi, ale jen málokdo si na to pamatuje." Tento citát Antoina De Saint Exupéryho hezky vystihuje, jak se postupně vyvíjí náš vztah k dětem. Dokud jsme mladí, jsme v pubertě a myslíme si, že všechno víme nejlépe, říkáme si, co a jak budeme dělat lépe než naši rodiče. Plánujeme si, v kolika letech přesně budeme mít děti, co budeme dělat, když jim bude rok, pět, deset, patnáct.... Co všechno jim na rozdíl od našich rodičů nebudeme nikdy zakazovat, co všechno jim dovolíme a ještě je v tom budeme podporovat, co je budeme učit, čemu je nikdy ale opravdu nikdy nevystavíme. Plánujeme si, jaký s nimi budeme mít skvělý vztah, napůl rodičovský, napůl kamarádský. Ale jak postupně stárneme, většině z nás dochází, že to možná nebude tak jednoduché, jak jsme si plánovali.

Něco málo o dětství

Může se stát, že je člověk ještě příliš mladý, když zjistí, že čeká dítě. Ať už ho plánoval nebo ne, jeho život se tím od základu změní. Když si odmyslíme strasti, které přináší budoucí mamince i tatínkovi období těhotenství, s příchodem dítěte člověk zakouší, co opravdu znamená zodpovědnost, strach o druhého, zjišťuje co je několikadenní nevyspání, stres, nejistota..., ale zároveň začíná chápat, co znamená mít někoho bezpodmínečně rád. Mít děti přináší celou řadu změn. Už nemůžeme ze dne na den odjet na dovolenou nebo někde neplánovaně zůstat přes noc, vlastně už nám na to nějak ani nezbývají finance. Ono mít dítě není zrovna levná záležitost. Všechny investice i plány se najednou točí kolem toho malého tvorečka. Před příchodem dětí musí spousta lidí znovu přehodnotit své priority. Někdo chce ještě ve 40 jezdit každý víkend v zimě na hory a v létě k moři a nechce být nikým omezován. Jiný si zase už ve 20 řekne, že chce mít děti, ať už ho to jakkoli omezí, ta radost a štěstí, které mu děti přinesou, to přeci stokrát vyváží.

Když už děti máte, je důležité věnovat se jim, dokud jsou ještě malé, aby se nestalo, že si jednoho krásného dne uvědomíte, že vám vyrostly před očima a vy jste celé jejich dětství pracovali, jezdili na služební cesty nebo prostě jenom zaspali. Učte se s nimi, vychutnávejte si ty okamžiky, kdy je nosíte v náručí nebo „na koníčkovi", kdy stavíte sněhuláka nebo hrad z písku, když jdou do školy, na střední a pak třeba i na vysokou, když vás jenom tak obejmou nebo se na vás usmějí. Je to důležité, abyste si jednou mohli říct, že všechny ty hádky, starosti, obavy a stres stály za to, protože když své dítě vidíte, jak vylétá z hnízda, můžete si říct, že jste nic nezameškali a vychovali ho tak dobře, že se o sebe postará.

A ještě malé zamyšlení na závěr: Je zajímavé, že z generace na generaci jsou děti stále horší a rodiče stále lepší, navíc ze stále horších dětí vyrůstají stále lepší rodiče. Pokud tedy máte pocit, že svým dětem skoro vůbec nerozumíte, že si s nimi nevíte rady, že dělají věci, které by vás v jejich věku ani nenapadly a ani byste si je nedovolili..., vzpomeňte si, co říkali vaši rodiče a prarodiče o vás a kam jste to i přes to dotáhli.

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info